Výročí jsou příležitostí k oslavám a ocenění dosaženého, ale nejen to, výročí jsou i příležitostí k zamyšlení nad tím, co nás čeká a jak při tom zužitkujeme zkušenosti z doby minulé.
Nevím ani, jestli je 10 let v životě elektrárny dlouhá nebo krátká doba, analogie třeba se stářím jednotlivce tady moc nefungují. Na příkladu Temelína vidíme, jak rychle musel dospět a odbýt si i většinu pubertálních výstřelků. I tak si někteří kritici myslí, že to trvá příliš dlouho. A v řadě případů mají i pravdu. Lidé na Temelíně, i další partneři v "jaderné komunitě" naší země, se museli za pochodu přizpůsobovat měnícímu se společenskému prostředí a atmosféře. Všichni jsme se museli naučit nejen hodnotit, ale i být hodnoceni, nejen se ptát, ale i odpovídat, nejen vymáhat, ale i poskytovat, nejen udržovat status quo, ale i začínat nové věci. A v neposlední řadě nejen se mentorsky mračit, ale také se usmívat.
Temelín byl, je a zůstane pod drobnohledem médií, veřejnosti, politiků i našich sousedů v Rakousku a Bavorsku. Řada z nás to někdy vnímala úkorně, nicméně ohlédneme-li se v klidu a s nadhledem, musíme připustit, že i tento tlak přispěl k tomu, že elektrárna, která se rodila v dost obtížných podmínkách, od okamžiku, kdy byla před deseti lety spuštěna, nikdy nikoho ani náznakem neohrozila. Nicméně se čas od času v elektrárně vyskytnou dílčí problémy, jejichž popis v médích technici mohou vnímat jako neúměrné zveličování. Je fakt, že podobné věci jako na Temelíně se čas od času stanou i v "lepších rodinách", že projekty s tím počítají a bez problémů následky eliminují. Ale nelze se omlouvat tím, že jinde to nezveřejňují a tak vlastně Temelín není tak špatný, jak vypadá. Jedině správné je udělat všechno proto, aby k těmto událostem nedocházelo. A bude pokoj. Nadneseně řečeno, někdy je největším nepřítelem Temelína Temelín sám. Skutečně důležité je, že na Temelíně od spuštění nedošlo k události, která by měla zásadnější význam z hlediska jaderné bezpečnosti.
Kdyby se mne někdo zeptal, co mne první napadne, když se řekne Temelín, byl by to nejspíš PROTIKLAD. Protiklad mezi vnímáním a realitou. Protiklad věcí, ve kterých je vynikající, a těch, kde má stále velký kus práce před sebou, aby skutečně patřil do první ligy. A protiklad mezi minulostí a budoucností.
Ještě před několika lety se o jaderné energetice mluvilo často jako o odvětví stagnujícím, či dokonce na ústupu. Její perspektivy nebyly nijak růžové. Koneckonců i já osobně pamatuji poměrně konkrétní úvahy o odstavení dvou bloků Dukovan. Dnes ve světě vidíme zatím sice trochu váhavé, nicméně rostoucí oživení zájmu o prodloužení provozu stávajících bloků a o stavbu nových jaderných elektráren.
V USA dokonce došlo k obnovení provozu bloku Browns Ferry 1, který byl takřka 20 let odstaven jako neekonomický. Stejně tak došlo k obnovení výstavby bloku Watts Bar 2, která byla přerušena v roce 1985. Americký státní dozor už vydal povolení k provozu na 60 let pro 49 bloků, zhruba 20 žádostí nyní posuzuje. Rovněž již povolil více než 20 zvýšení výkonu v rozmezí od 2 do 18%, dalších 13 posuzuje. V současné době vyřizuje více než deset žádostí o povolení výstavby nových bloků.
Velmi podobnou situaci bychom našli v jiných zemích s významným jaderným programem. Zaznamenali jsme i rostoucí zájem řady rozvojových zemí zahájit kroky potřebné k nastartování mírového jaderného programu.
V tomto kontextu se může rozhodnutí postavit v dohledné době v lokalitě Temelín další dva jaderné bloky jevit jako samozřejmost. Ale tak jednoduché to není a nebude. Nakonec rozhodne důvěra veřejnosti a politiků v to, že jaderná energetika je technologií, která je plně pod kontrolou. Nebude-li pro lidi akceptovatelná, dlouhodobě nepřežije. A to není jediný problém. I přes rostoucí vědomí, že vyspělé země provozující jadernou energetiku za ni nemají v krátkém časovém horizontu adekvátní náhradu, nevytváří zatím politické a ekonomické prostředí, až na výjimky, dostatečnou jistotu a přitažlivost, která by přilákala investory. To se ostatně týká nejen jaderné energetiky, ale výstavby prakticky jakéhokoliv nového většího energetického zdroje. Jaderný průmysl je sice přesvědčen o tom, že prokáže výhody a konkurenceschopnost nových jaderných bloků, ale jestli uspěje, to teprve uvidíme.
Těší nás, že lidé v ČR se provozem jaderných elektráren, až na výjimky, ohroženi necítí. Alespoň tomu nasvědčují průzkumy veřejného mínění. Zmínila bych jeden mezinárodní, Eurobarometr na téma občané EU a jaderná bezpečnost publikovaný nedávno. Ukázal, že veřejnost v EU citlivě vnímá jaderná rizika, avšak převažuje názor, že jaderné zařízení lze provozovat bezpečně, projevuje se většinová spokojenost s "jadernou legislativou a dozorem členských zemí EU". ČR byla, co do důvěry v bezpečnost jádra, hodně vpředu - přes 70% českých respondentů si myslí, že jaderné elektrárny lze provozovat bezpečně. Takže s trochou nadsázky: mluví za nás naše práce a dokud ji budeme všichni dělat, jak se sluší a patří, není důvod se jaderných elektráren obávat.
Co bych přála lidem, kteří se starají o bezpečnost a spolehlivost temelínské jaderné elektrárny? Aby k nim jejich šéfové promlouvali nějak takto: "Dámy a pánové, hovoří k Vám kapitán Vašeho letadla. Náš další let nebude zcela klidný a bez turbulencí, řízení letového provozu nám bude v rychlém sledu ukládat nové úkoly a navigovat nás někdy rozporuplnými pokyny. Zachováme-li si profesionalitu, zdravý rozum a lidský přístup k řešení každodenních problémů, pak věřím, že si s tím poradíme. A nezapomeňte: REAKTORU SE VYKÁ." A aby se v duchu tohoto poselství také sami chovali.