Konference

Vážení přátelé,

mám poměrně specifický dotaz a je-li to možné prosím o pomoc. Jelikož z důvodu kontroly stavů netopýrů dost často vstupuji do starých důlních děl v celé evropě, narazil jsem samozřejmě i na problém radioaktivity. A protože neznám přesně možnosti jak tuto radioaktivitu měřit a do jaké míry je nebezpečná prosil bych o zodpovězení následujících otázek.

1) jaký detektor použít pro osobní potřebu, když se budu pohybovat v prostředí, kde byl těžen uran či jiné přírodní radioaktivní látky?
(samozřejmě detektor potřebuji k tomu abych se se zářením vůbec nesetkal)

2) o jaké záření se v tomto případě jedná?

3) jaké množství záření je ještě bezpečné?

4) dá se pomocí nějakého detektoru měřit obsah radonu v ovzduší?

Předem velice děkuji za odpověď.

Vladimír Navrátil
(Vložil(a): Vladimír Navrátil)

---

Pro dobrovolné, nepracovní (neprofesionální) expozice ionizujícímu záření neexistují předpisy. Doporučuje se nepřekročit roční efektivní dávku 6 mSv.
Ve starých důlních dílech a jeskyních jde o riziko ozáření dýchacích cest produkty přeměny radonu zejména v nevětraných dílech. Nikoliv tedy celotělové ozáření zářením gama z hornin, ložisek nebo žil uranové či thoriové rudy - ty působí (pokud jsou vůbec přítomny) jen v nebližším okolí. Šesti milisievertům za rok odpovídá expozice aekv.T = 750 kBq.h/m3, např. pobyt 100 h/rok v ekvivalentní objemové aktivitě (EOAR) 7500 Bq/m3 (neboli doporučená roční délka zdržení T (v h) v EOAR aekv (v Bq/m3) je T = (7,5,105)/ aekv.
Je vhodné použít měřidlo EOAR, neboť hodnota poměru F (faktoru nerovnováhy) mezi EOAR a objemovou aktivitou radonu (OAR), tj. F = aekv / aRn , je velmi závislý na koncentraci kondenzačních jader a aerosolových částic prostředí (vzdušniny důlního díla) a rychlosti pohybu vzduchu; může mít hodnoty od 0,01 do 0,9. Stanovení místní hodnoty vyžaduje kvalitní měření EOAR i OAR.

(Za SÚJB: úsek radiační ochrany)