Platit za zónu havarijního plánování?

Podle informací sdělovacích prostředků Senát ČR otevře v březnu tohoto roku opět debatu o novele atomového zákona, kterou by měly být řešeny kompetence obcí, jichž by se týkalo umístění úložiště jaderného odpadu. Nechci se dotýkat problému - zda obce mají mít právo veta v procesu správních řízení o umístění úložiště RaO, či nikoliv, to je věc výsostně politická, konstituční související s mírou parlamentní a všelidové demokracie v ústavním pořádku našeho státu.

Rovněž řešení problému, jakou formou mají být dotovány obce, na jejichž území pracuje průmyslové zařízení jakýmkoliv způsobem ovlivňující život obce (od pozitivních dopadů - pracovní příležitosti, rozvoj terciální infrastruktury v důsledku existence daného zařízení, po negativní dopady, zejména z oblasti jeho akceptability ve vztahu k reálným rizikům), není jen záležitostí čistě finanční. Osobně se domnívám, že by nemělo jít jen o jaderná zařízení, ale komplexní řešení otázky financování obcí - jejich podíl na přerozdělování daňových odvodů v souvislosti s činností uvedených průmyslových zařízení a jiných činností na daném území. Zúžení na jaderná zařízení bez komplexního pohledu např. na řešení stávajících a nově vznikajících ekologických zátěží je nesystémový a z časového hlediska krátkozraký.

Čeho bych se chtěl dotknout, je problém, jemuž se sdělovací prostředky v posledních dnech v souvislosti s výše uvedeným senátním seminářem věnovaly (např. řada regionálních deníků 9.2.t.r.) - a to požadavek obcí v zónách havarijního plánování jaderných elektráren - garantovat zákonem dotace obcím v těchto zónách (psalo se o dvaceti haléřích za jeden čtverečný metr). Nehodlám se zabývat otázkami zda, za co, jak a kolik haléřů tyto obce mají dostat, ale tím, čím je zóna havarijního plánování (dále ZHP) a proč na obce v této zóně se má z hlediska finančních toků pohlížet jinak než na obce mimo touto zónou.

Jak byly stanoveny zóny havarijního plánování?

Dovolte mi, abych nejprve stručně vysvětlil, co vlastně jsou zóny havarijního plánování (dále ZHP), a proč a kde se stanovují. Na základě dlouholetých zkušeností a hodnocení vzniklých radiačních havárií a nehod dospěla světová odborná komunita (viz např. dokument Mezinárodní agentury pro atomovou energii ve Vídni - TECDOC IAEA č. 953 a č. 955 z roku 1997) k závěru, že je účelné pro efektivní zavádění ochranných opatření v případě radiační havárie na jaderných zařízeních stanovit ZHP, v nichž jsou tato opatření plánována a bude-li to nutné, i zaváděna. Je doporučeno stanovit tři typy ZHP, které jsou ilustrovány na obrázku 1. První dvě, tzv. Zóna předběžných opatření (ZPO) a Zónu neodkladných ochranných opatření (ZNO), jsou určeny k plánování a zavádění neodkladných, zdůrazňuji, neodkladných opatření na ochranu obyvatel v okolí jaderné elektrárny v případě radiační havárie. Těmito opatřeními jsou zejména ukrytí, jódová profylaxe, evakuace z ohrožených míst. Třetí typ, tzv. Zóna následných (dlouhodobých) opatření (ZDO) je určena pro zavádění ochranných opatření, jejichž cílem je snížit dávku ozáření osob v důsledku kontaminace zemského povrchu radionuklidy - jde především o kontrolu a regulaci potravních řetězců a případné přesídlení vymezené skupiny osob z nejvíce zamořených lokalit.

V ZPO jsou ochranná opatření předem plánována a předpokládá se, že budou zaváděna bezprostředně po vyhlášení mimořádné události stupně 3, tzn. radiační havárie. V ZNO jsou neodkladná ochranná opatření rovněž předem plánována, jejich zavádění se však bude provádět zpravidla až na základě výsledků monitorování nastalého úniku, přičemž tato opatření se nemusí zavádět v celé zóně, ale jen tam, kde je to monitorováním potvrzeno. Vychází se přitom z principu, že potvrdí-li to výsledky monitorování a hodnocení reálné situace (rozsah a průběh havárie, meteorologické podmínky, apod.) ochranná opatření se mohou provádět i za hranicí ZNO. Proto v havarijních plánech příslušných úřadů státní správy a samosprávy je nutné evidovat materiální a technické zdroje a kapacity, které by bylo možno využít v případě, kdy by bylo rozhodnuto o zavádění ochranných opatření za hranicí ZNO.

Opatření v ZDO se zavádějí až na základě speciálního monitorování a nejsou časově naléhavá.

Podle mezinárodně přijatých kritérií jsme, tzn. Státní úřad pro jadernou bezpečnost (dále SÚJB), postupovali při stanovování ZHP i v případě českých jaderných elektráren (dále JE). Od elektráren jsme obdrželi bezpečnostní rozbory požadované našimi právními předpisy, které kromě jiného obsahovaly i hodnocení tzv. nadprojektových havárií. Náš požadavek byl, aby hodnocení obsahovala všechny havárie, které jednak mají pravděpodobnost vzniku až do úrovně 10^-7/rok a současně, které mají největší radiologické důsledky. Mimochodem, tento požadavek byl v roce 1999 podpořen i usnesením vlády č. 11. Pro vybrané havárie byly vypočteny jejich radiologické dopady na obyvatele v okolí JE a na základě pravděpodobnostních a kvalifikovaných inženýrských hodnocení s využitím různých výpočetních modelů jsme stanovili rozsah ZHP. Pro havárie s pravděpodobností vyšší než je zmíněná jedna desetimiliontina za rok, musí ZPO a ZNO pokrývat oblast, za jejíž hranici již ozáření obyvatel nepřekročí horní meze zásahových úrovně pro zavádění neodkladných opatření tak, jak je stanovila vyhláška SÚJB č. 184/1997 Sb., což například pro evakuaci obyvatel v okolí jaderné elektrárny je hodnota dávky 500 mSv za týden. Schématicky je vymezení ZPO a ZNO pro JE Temelín znázorněno na obr. 2. Srovnání s rozsahem našich ZHP a ZHP v jiných zemích je pak uvedeno v tab. 1.

Rád bych zdůraznil, že výše uvedená pravděpodobnost vzniku radiační havárie, tj. jedna desetimiliontina za rok je desetkrát nižší, tedy přísnější, než např. doporučuje IAEA a velikostí odpovídá pravděpodobnosti, že konkrétní osobu (tedy např. mne) zabije v daném roce blesk. Vezmete-li v úvahu, že po povodních v Praze před několika lety byla diskutována otázka, zda je zdůvodněné připravovat opatření proti „tisícileté vodě“, tzn. pravděpodobnosti 10^-3/rok a my v případě JE uvažujeme opatření pro události, jejich pravděpodobnost je desettisíckrát menší, každý si může udělat obrázek o vysokém konservatismu při plánování havarijních opatření v jaderné energetice.

Pokud jde o zónu pro dlouhodobá opatření (ZDO), tato nebyla explicitně vymezena, a to zejména s ohledem na rozlohu České republiky. Mezinárodní doporučení navrhují velikost této zóny 60 a více kilometrů, nakreslíte-li dvě takové oblasti kolem Temelína a Dukovan, vidíte, že pokryjí značnou část našeho území. Již po roce 1987, kdy vláda svým usnesením vlastně formalizovala zřízení Celostátní radiační monitorovací sítě (RMS), byl zvolen princip zajistit dokonalé monitorování na celém území státu. Na základě výsledků získaných touto sítí je pak možno, v případě potřeby, zavést ochranná opatření, zejména kontrolu potravních řetězců, případně regulaci, či omezení spotřeby vybraných komodit, kdekoliv na území našeho státu. Musím říci, že naše RMS je i v zahraničí vysoce hodnocena, zejména vzhledem k její komplexnosti. Jednotlivé složky RMS tvoří např. 58 nepřetržitě pracujících měřičů dávkových příkonů, tzv. Síť včasného zjišťování (SVZ), rozmístěných po území republiky, více jak dvacet podobných měřičů "na plotech" obou jaderných elektráren a v blízkých obcích v okolí, téměř 200 termoluminiscenčních dozimetrů rovněž pokrývajících celé území státu s vyšší hustotou kolem jaderných elektráren a dále systém mobilních pozemních a leteckých skupin a speciálně vybavených laboratoří schopných změřit obsah radionuklidů v jakémkoliv vzorku odebraném v životním prostředí, ve vzorcích potravních řetězců a konečně i v těle osoby, u které je podezření, že byla vnitřně kontaminována. RMS za více než 15 let činnosti prokázala schopnost s vysokou citlivostí signalizovat únik radionuklidů do životního prostření nejen u nás, nýbrž i v zahraničí. Na základě dvoustranných dohod se sousedními státy se provádí či je ve fázi příprav výměna dat z RMS. Mezi námi a Rakouskem již výměna dat ze SVZ probíhá. Lze tedy říci, že zónou pro přípravu a zavádění dlouhodobých opatření je území celé republiky, a to na vysoké odborné, technické i organizační úrovni.

Velmi často v této souvislosti slyším otázku, zda tedy může nastat situace, kdy by bylo potřeba přijímat ochranná opatření za ZHP, tzn. připravovat např. evakuaci obyvatel ve vzdálenosti větší než je rozsah ZHP. A jsme opět u toho blesku. Pro havárie, jež mají pravděpodobnost nižší než zmíněná jedna desetimiliontina za rok, tato situace může nastat; pro takto nepravděpodobné havárie se však ochranná opatření předem neplánují nikde na světě a nastalá situace by se řešila ad hoc na základě konkrétní podmínek, průběhu havárie, výsledků monitorování.

Jakákoliv lidská činnost přináší jistá rizika, co však je podstatné umět míru rizika ocenit a na řešení následků jakékoliv průmyslové havárie, avšak i přírodní katastrofy (vzpomeňme na diskuse o monitorovacích a informačních systémech v souvislosti se záplavami - tsunami v oblasti Indonésie před koncem loňského roku) se připravit. Je mimo pochybnost, že nejdůležitějšími nástroji jsou komplexní funkční systém monitorování, který včas poskytne informaci o hrozbě či vzniku dané události a jejím rozsahu a možných důsledcích a systém rychlé reakce na snížení následků této události. A systémy monitorování v případě radiační havárie ČR má!

Peníze a ZHP

Tzv. „krizové“ zákony a na ně navazující prováděcí předpisy uložily krajským úřadům i obcím řadu úkolů v oblasti havarijního plánování a připravenosti - především zpracovat havarijní plány, tzn. řešit komplexně problematiku od vyrozumění a varování až po přípravu a zavádění ochranných opatření. - tedy zmíněný systém rychlé reakce. Nezbytnou součástí systému havarijního plánování je i příprava a realizace havarijních cvičení, a to vše vyžaduje, kromě jiného, i finanční prostředky. Je nepochybné, že o tyto prostředky musí obce v ZHP žádat a musí je obdržet, aby systém byl funkční.

V úvodu jsem se však zmínil o požadavku obdržet peníze za to, že daná obec se nachází v ZHP. V této souvislosti bych chtěl zdůraznit, že hranice ZHP není územím oddělujícím území nebezpečné od bezpečného. ZHP jsou technickým a organizačním opatřením vymezující oblast, kde se předem plánují a procvičují neodkladná ochranná opatření.

Cílem společnosti musí být zajištění stejné kvality života v daném místě nejen s ohledem na rizika možných technologických havárií (nejen jaderných elektráren, ale i chemický provozů, výroben a skladů výbušnin a jiných nebezpečných látek, plynovodů, ropovodů, apod.) a přírodních katastrof (povodně, rozsáhlé požáry), nýbrž i s ohledem na existující či nově vznikající ekologické zátěže (pozůstatky po těžbě uhlí, úroveň hluku, kontaminace vod průmyslovými odpady, apod.). Dosažení tohoto cíle vyžaduje komplexní hodnocení rizik a jejich míry. Nespojujme proto problematiku havarijního plánování s finanční dotací obcím za to, že na jejich katastru, či v jejich blízkosti pracuje JE. Vždyť podle této logiky by stejný nárok na „odškodnění“ měly obce, kde se nachází tepelná elektrárna, chemička, kde vede dálnice, hrozí sesuvy hornin, protržení přehrad (riziko jejich protržení není nižší, než zmíněné riziko vzniku nadprojektových havárií JE) či nacházejí se v blízkosti devastovaných území po těžbě uhlí - i v těchto případech mohou obce tvrdit, že tok investic, turismus, mohou být existencí uvedených zařízení, či ekologických zátěží ovlivňovány. Jděme tedy systémovou cestou zmíněnou v úvodu - upravme způsob přerozdělování daní tak, aby alespoň provoz průmyslových zařízení v dané lokalitě byl pro obce přínosem a nefetišizujme pouze existenci jaderné elektrárny.

Samozřejmě, že souhlasím s tím, že si prostředí, kde žijeme, musíme chránit. Člověk musí myslet na své zdroje, myslím tím celosvětové zásoby surovin, čisté vody a vzduchu, musí zvyšovat produktivitu svých činností ne jen produkci; musí technice a technologii vládnout a ne jí být vláčen. Na rozdíl od některých ekologů se domnívám, že vládnout technice a chránit životy lidí může jen ten, kdo ví „nejen jak“ (know-how), ale hlavně „kde, kdy a proč“ (know-why). Na druhé straně, jestliže však přestaneme používat moderní technologie, čeká nás „planeta opic“. A to se týká podle mého názoru nejen jaderné energetiky, ale i všech náročných technologií - a špičková technika, vyžaduje špičkové specialisty. Tito však mohou vyrůst jen ve špičkových školách, na moderních vědecko-výzkumných institucích, a moderních průmyslových zařízeních - a jsme u podstaty problému - vládnout moderními technologiemi znamená zvedat celkovou úroveň, nejen technologickou, naší země.

Ing. Zdeněk Prouza, CSc.,  v Praze dne 16.2.2005

Tabulka 1: Rozměry ZHP v některých zemích

Obr. 1. : Zóny havarijního plánování

Obr. 2: Zóna havarijního plánování ČEZ, a.s. Jaderná elektrárna Temelín